Praktické důsledky zavedení spotřební daně na tiché víno

ilustr_foto2.jpg   V souvislosti s nesmyslným návrhem ministra financí na zavedení desetikorunové sazby spotřební daně na tiché víno, vyvstávají různé praktické příklady důsledků na všechny velikostní skupiny vinařů. Pominu-li obrovskou administrativu se správou spotřební daně spojenou, pravidelné cejchování nádob, které je ochotno za příslušný obnos službou provést řada firem, jsou zde také povinnosti, se kterými se bude muset vypořádat konkrétní vinař. Tímto nástrojem je tzv. daňový sklad. Podívejme se tedy obecně na to co daňový sklad je, kdo jej může provozovat a co se stane, pokud daňový sklad mít nebudeme.  

 

Tímto nástrojem je tzv. daňový sklad. Podívejme se tedy obecně na to co daňový sklad je, kdo jej může provozovat a co se stane, pokud daňový sklad mít nebudeme.

Daňový sklad je pojem vymezený zákonem č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, z důvodu zapracování směrnic a požadavků Evropské unie. Zákon 353/2003 Sb. včlenil do legislativní úpravy spotřební daně zásadu, podle níž se zboží, které je předmětem této daně (v terminologii zákona tzv. vybrané výrobky), zdaňuje až v okamžiku jeho dodání pro konečnou spotřebu. Do té doby je však pohyb tohoto zboží pod daňovým dohledem správy spotřební daně tj. celní správy, v režimu tzv. podmíněného osvobození od daně. K tomu je využíván systém tzv. daňových skladů. Daňovým skladem se rozumí prostorově ohraničené místo na daňovém území České republiky, ve kterém provozovatel daňového skladu za podmínek stanovených zákonem vyrábí, zpracovává, skladuje, přijímá nebo odesílá vybrané výrobky. Vybraným výrobkem je pro účely tohoto zákona také právě tiché víno. Podle zákona č. 353/2003 Sb. může, až na některé výjimky, vybrané výrobky vyrábět, zpracovávat, skladovat, přijímat nebo odesílat pouze ten, kdo je provozovatelem daňového skladu. Daňovými sklady tak jsou (respektive musí být) fyzické objekty podniků vyrábějících, či distribuujících (přijímajících či odesílajících) vybrané výrobky. Jde především o výrobní a skladovací prostory. Tyto objekty musí být dostatečně zabezpečeny proti daňovým únikům, vybaveny náležitými měřidly, splňovat stanovené režimy skladového hospodářství apod. Pohyb vybraných výrobků v daňových skladech a mezi daňovými sklady navzájem (pohyb od výrobce či dovozce k obchodníkům, kteří jsou oprávněni provozovat daňový sklad), není spotřební daní zatížen (výroby jsou v tzv. režimu podmíněného osvobození od daně). Pohyb je monitorován celní správou, a to až do okamžiku, kdy jsou výrobky uvedeny do tzv. volného daňového oběhu v tuzemsku, tj. jsou z daňového skladu prodány konečnému spotřebiteli nebo obchodníkovi, který již není oprávněn provozovat daňový sklad. Teprve při uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu vzniká plátci daně, tj. provozovateli daňového skladu, povinnost daň přiznat a zaplatit. Spotřební daň se promítá do ceny, kterou platí provozovateli daňového skladu jeho odběratelé, a je plátcem odváděna správci daně na základě daňového přiznání. Provozovatelem daňového skladu může být právnická nebo fyzická osoba, které bylo uděleno povolení k provozování daňového skladu vydané příslušným celním ředitelstvím. Žadatel, kromě splnění řady technických podmínek, týkajících se daňového skladu (viz výše), musí splnit i podmínku zajištění daně v zákonem stanovené výši! Zajištění daně může být poskytnuto převodem finančních prostředků na zvláštní účet celního úřadu, bankovní zárukou nebo (se souhlasem celního ředitelství) ručením třetí osobou. Z mezinárodního pohledu platí zásada, že výrobek je spotřební daní zdaněn ve státě, ve kterém dochází k jeho spotřebě, bez ohledu na to, kde byl vyroben. Dodání či zasílání vybraných výrobků do jiných členských států a stejně tak i jejich vývoz do třetích zemí spotřební dani v ČR nepodléhá. Naopak přijetí vybraných výrobků ze zemí Evropského společenství či dovoz ze třetích zemí a jejich následné uvedení do volného daňového oběhu v České republice je spotřební daní zatíženo. Celní sklady zahraničních dodavatelů na území České republiky tak v případě, že se jedná o vybrané výrobky, musí mít postavení daňového skladu.

Tolik obecná informace, podíváme-li se do zákona. V rámci podnikání s vybranými výrobky je však možno obchodovat, také v režimu bez zřízení daňového skladu. Zde jsou však úskalí velmi krutá. Neboť daňová povinnost, tedy spotřební daň přiznat a do 40 dnů zaplatit, vzniká prostým vyrobením daného vína. Předpokládejme tedy, že celková výroba u vinaře, který neprovozuje daňový sklad, bude ukončena v listopadu po sklizni. Zde nám tedy vzniká daňová povinnost a daňové přiznání je třeba podat do 25 dnů po skončení zdaňovacího období (30. 11.), ve kterém tato povinnost vznikla, a daň je splatná jednou částkou za měsíc, a to ve lhůtě 40 dnů po skončení tohoto zdaňovacího období. Z uvedeného plyne, že takový vinař, vyrobí-li v rámci sklizně např. 500 hl, bude povinen zaplatit nejpozději 3. 2. celou částku spotřební daně, v tomto konkrétním případě částku 500 tis. Kč. Je třeba připomenout, že daňový sklad umožní celní ředitelství zřídit pouze takovému výrobci, který vyrobí ročně více jak 100 hl vína. Menší výrobce tedy tuto možnost nemá.

Sečteno a podtrženo, není jednodušší zachování stávajícího stavu? Při myšlence, že stát z této daně bude mít pouze minimální výnos ve výši cca 500 mil. Kč je nezavedení spotřební daně tím nejlepším řešením. Kde jsou všechny řeči politických představitelů o zjednodušování legislativy a odstranění byrokracie. Při myšlence, kdy současná celní správa kontroluje vinařské podniky v čtyřčlenném obsazení při jedné kontrole, po dobu asi jednoho týdne minimálně jednou za rok a výsledek této kontroly je nula spotřební daně, nedovedu si představit, kolik celníků bude muset být povoláno do služby (rozumněji přijetí administrativních pracovníků), aby byla zkontrolována daňová povinnost tak velkého množství vinařských subjektů v České republice.

Martin Půček, tajmeník Svazu vinařů České republiky